Vodnář
Charakteristika: Lidé narození ve znamení Vodnáře jsou ovlivněni dvěma charakterově odlišnými planetami. Saturn jim dává klid, soustředění a vytrvalost, zatímco Uran jim působí neklid, originalitu a vznětlivost. Tyto vlastnosti se u nich málokdy vyskytují odděleně, ale jsou v jejich povaze obsaženy ve vyvážené směsi. Tito lidé mají velmi pevnou vůli, kterou čas od času vystřídají nerozváľným činem, protoľe si ukládají často velmi náročné úkoly a připadá jim pod úroveň poradit se o postupech. V ľádném případě ale nejsou nepřizpůsobiví a nikdy netrvají na tom, aby se situace vyvíjely podle jejich přání. Nitro Vodnářů je jemné a křehké a pokud mohou, snaľí se vyhnout konfliktům. Ve své podstatě to jsou lidumilové, kteří se zajímají o sociální problematiku a snaľí se hledat a najít řeąení různých nespravedlností. Milují přírodu a snaží se odhalovat tajemství jejích zákonů a jsou v řešení problémů, které si stanovili neúnavní. K těmto lidem patří snášenlivost, laskavost a tolerance, a proto dovedou být obětavými i soucitnými přáteli a jejich touhou je, získat něco z toho i od vlastního okolí pro sebe. Tito lidé jsou plní neuvěřitelných nápadů, které dovedou systematicky promýšlet, ale zpravidla bývají ve velkém předstihu oproti tomu, na co jsou lidé zvyklí a tak zažívají častá nepochopení a zklamání, ale z těch je vyléčí nový, rovněž originální nápad, aby se historie mohla opakovat. Jsou to snílci, kteří by si zasloužili chápavé okolí a jeho vydatnou pomoc, protože jejich představy jsou řízeny hlubokým idealismem a snahou zlepšovat celý svět a ještě něco v sousedství. Vodnář platí jako ten, který dává věci do pohybu, odstraňuje překážky a osvobozuje od tísní. Má velkou představivost a intuici, která mu umožňuje rozpoznat skryté souvislosti a vidět „za roh“, ale málokdy se se svými, často neveselými poznatky svěřují. Vodnáři nesnášejí omezování své svobody, trpí v malých prostorech bez širokého rozhledu a bez možnosti volného pohybu. Nevydrží dlouho na jednom místě a jakmile někam dojedou, už myslí na návrat, ale nikoho nenutí, aby s ním sdílel jejich neklid.
Fotky
Povaha: sangvinická
Vládce: Uran, Saturn
Živel znamení: vzduch
Kov: olovo
Barvy: modrá, bílá,
Kameny: fluorit, perly achát, tyrkys, onyx,
Šťastná čísla: 2, 30, 4, 9, 10, 15, 39, 45, 49,
 
 
 

Assassin's Creed Brotherhood

Verdikt: Interaktivní průvodce po Římě. Velkolepá výprava do renesanční Itálie. Dokonale propracované herní pískoviště. To všechno je nový Assassin's Creed. I přesto, že je příběh, stejně jako mnohé mise, přitažený za vlasy, jedná se o jednu z nejlepších a taky nejrozsáhlejších letošních her, která si rozhodně nezaslouží označení datadisk.
Pokud Assassin's Creed Brotherhood přináší nějaké důležité poselství, dalo by se shrnout následovně: až před vámi bude na zemi ležet chlápek, který vám zabil dva bratry i otce, zničil život celé vaší rodině, připravil vás o veškerý majetek, chce ovládnout svět, myslí si, že je vyvolený prorok a shodou okolností je to papež, tak až budete nad tímhle chlápkem stát a on vám řekne, ať to s ním skoncujete, tak to s ním sakra skoncujte! Protože jinak dopadnete jako Ezio Auditore.
Ezio vynaložil neskutečné úsilí, aby se pomstil, ale na poslední chvíli si to rozmyslel a prohlásil nad ležícím papežem: „Ne, tohle mi rodinu nevrátí…“, načež odkráčel hrdě pryč, jenom proto, aby mu jeho úhlavní nepřítel Rodrigo Borgia, nechvalně známý též jako papež Alexandr VI., zavraždil ještě strejdu Mária, zplundroval kvůli tomu celé Monteriggioni, zničil mu sídlo a ukradl jablko, se kterým plánuje ovládnout svět. Idealista Ezio díky tomu stojí v novém pokračování série Assassin's Creed proti stejnému nepříteli jako ve druhém díle (recenze) a v zásadě má i stejný úkol.
Oblečený - neoblečený, s darem - nedarem

Poslední dobou se nám rozmáhá trend neoznačovat pokračování číslem, jako za starých dobrých časů, ale dávat jim jenom názvy a tvářit se, že to sice není plnohodnotný nový díl, ale zároveň to není ani nějaký druhořadý přídavek. Podobný datadisk nedatadisk je i Brotherhood, i když vyčítat to hře nebudu, chápu, co k tomu autory vedlo. Hra je totiž kompletně postavená na technologii druhého dílu a drtivá většina věcí zůstala stejná jako minule: Ezio vypadá stejně, stejně se hýbe, stejná je většina herních mechanismů, animací postav a kulis.

Kdyby to Ubisoft označil za plnohodnotný třetí díl, fanoušci by si zřejmě připadali trochu ošizení. Jenže označit to jako datadisk také nejde, protože obsah je zcela nový a autoři ho připravili opravdu velkou porci, zcela srovnatelnou s předchozími díly a zdaleka přesahující náplň drtivé většiny dnešních her. Fakt, že hra vypadá velmi podobně, jako rok stará dvojka, není rozhodně žádná ostuda, protože po technické stránce byl Assassin's Creed II vynikající a v zásadě na něm není moc co zlepšovat. Otázkou ovšem je, zda je Brotherhood také stejně zábavný jako jeho předchůdce.

Jaffe se nechal mimo svých orgastických výkřiků slyšet, že mu hra připomíná nejvíce ze všeho rozpohybovaný obraz. Tak tenhle výrok byl mnohem více diskutabilní, než slova o té nejlepší konzolové grafice. Jenže pokud si pamatujete na oblohu v enginovém traileru, tak pozor. Přesně ta je tady. Oblaka prozářená svitem zkázy, visící nad obzorem jako symbol konce světa, hořící budovy
Olympu a výkřiky nesoucí se k nebesům. Vidět to Michelangelo, ihned by sahal po štětci. Fantastické jsou textury, obvykle nejslabší článek u konzolové grafiky. Díky tuneloidnímu charakteru a fixní kameře v God of War 3 jsou tady naprosto famózní, ostré, detailní, nádherné.
Tian guo en chou (Zrada a pomsta)

Už z úvodu je zřejmé, že příběhově vás čeká pěkná dávka klišé. Ezio, který na cestě za pomstou pozabíjel hezkou řádku lidí (často v zásadě nevinných), nad jejichž vraždou ani na chvíli nezapochyboval, si tváří v tvář skutečnému padouchovi první kategorie začne hrát na moralistu a nechá starého Borgiu běžet.

„Překvapivě“ se ovšem ukáže, že Borgia se po tomto zážitku neodebral rozjímat někam do kláštera, ale rozhodl se to mladému asasínovi spočítat i s úroky, a tak všechno, co Ezio vybudoval, lehne popelem a hlavní hrdina začíná znovu od píky. Tentokrát ovšem nebude pendlovat po celé Itálii a kromě pár odskočení si vystačí pouze s hlavním městem, které je tak obrovské, že jako herní pískoviště bohatě postačuje.

Kout pikle proti papeži a jeho nemanželskému synkovi Cesaremu mu opět pomáhají skutečné historické postavy jako třeba Niccolò Machiavelli, Leonardo Da Vinci, Catarina Sforza a mnozí další.
Kroky Ezia Auditore de Janečka

První kroky ve hře mě po velice slušném druhém dílu znejistěly. Po návratu z Říma do Monteriggioni s vámi všichni staří známí prohodí jen pár slov a pak zůstanete stát na ulici a nic. To je ale pěkné přivítání hrdiny a ztraceného syna! Běžel jsem tedy k prvnímu vykřičníku, označujícímu na mapě příběhové mise, jenom abych narazil na ženskou, která potřebuje odnést krabici, následně na chlápka, co chce chytit koně, a ve finále ještě na dělostřelce, kterým jsem musel dělat poskoka.

To skutečně není bombastický začátek a navíc to nedává žádný smysl. Bohužel, tento trend se příliš nezlepší ani dál ve hře. Většinou nemáte ani náznak, proč děláte, co děláte, a netušíte, co po vás kdo chce a dokonce nevíte ani co má v plánu Ezio! Hra vám prostě oznámí, že máte jít tam a tam a vy nemáte ani potuchy proč.
Tanec s vlky

Názornou ukázkou tohoto přístupu je například mise, kdy Machiavellimu někdo oznámí, že Borgiovi vojáci chytili jakéhosi posla. Běžíte tedy s Machiavellim na místo, pomlátíte vojáky, kteří se posla snaží zadržet, chytíte posla, seberete mu dopis, otočíte se na Machiavelliho a zjistíte, že Machiavelli tam není! Hra vám pak ještě provokativně vypíše, že mu máte dopis donést.

Jakmile dorazíte do antické zříceniny, aniž máte ponětí, proč by na vás měl Machiavelli čekat zrovna tam a jak vůbec Ezio může tušit, kam měl jít, zjistíte, že ani tady Machiavelli není. Za to na vás zničehonic vyskočí banda chlápků s vlčími hlavami a začne vás bez zjevného důvodu mydlit. Po té, co je spráskáte, vám hra oznámí, že máte vlézt do jejich doupěte a označí vám nejbližší kanál.
Ezio tam tedy skočí a ocitne se v opravdu obrovském skákacím bludišti, kde se z neznámých důvodů musí téměř hodinu snažit najít jakousi svatyni. Po té, co ji nalezne, objeví v ní zašifrovaný dopis a po žebříku vyleze kanálem ven na ulici v úplně jiné části města. Nad ním, kde se vzal, tu se vzal, najednou stojí Machiavelli a celou tuto událost okomentuje slovy: „To byli Následníci Romula, ty určitě platí Borgia… a hele zašifrovaný dopis!“ A tím to hasne. Jede se dál.

Na mapě se vám tím odkryjí lokace několika dalších vlčích doupat, z nichž každé je naprosto neuvěřitelně obrovské, často s velice komplikovanou hratelností, jenže vy prostě vůbec netušíte, co to má vlastně znamenat. A takové je to takřka pořád. Nikdo si s ničím neláme hlavu a věci se často dějí bez zjevných důvodů. Chodíte od vykřičníku k vykřičníku a děláte, co se vám řekne.
Běž si hrát na píseček Danečku

Zpočátku mě výše zmíněné neskutečně vytočilo, jenže pak se ve městě začaly objevovat nové a nové možnosti a hra mě začala pohlcovat. Všechno se točí okolo soupeření o moc s Borgiovic klanem a je to hezky sandboxově schematické a zábavné.

Město je rozdělené na několik čtvrtí, každé vládne Borgiův kapitán ze své věže. Abyste mohli v dané části začít fungovat, musíte kapitána zabít a věž zapálit. Jakmile tak učiníte, z věže se stane sídlo asasínů a vy můžete začít v dané čtvrti renovovat obchody i budovy a dokonce nakupovat známé památky. Z toho všeho vám plynou peníze, za které můžete postupně nakupovat vybavení, otevírat další obchody, najímat si pomocníky a tak pořád dokola.
Bratrstvo kočičí pracky

Novinkou v Brotherhoodu a hlavním důvodem, proč se hra vůbec jmenuje Brotherhood, je možnost spravovat chod zabijáckého bratrstva. S každou obsazenou věží máte možnost najmout jednoho asasína. Své zabijáky pak můžete prostřednictvím poštovních holubů posílat na mise do jiných měst. O jejich splnění sice dostanete jenom zprávu, ale vašim lidem po jejich úspěšném splnění rostou zkušenosti a vy jim můžete nakoupit lepší vybavení a poslat je zase na těžší mise.

Krom toho je také můžete využít i přímo ve hře, podobně jako ve dvojce kurtizány, zloděje a žoldáky. Kdykoli ve městě ukážete na libovolného nepřítele, tak se prakticky odnikud vyloupne vaše partička a zmasakruje ho. Ve větších bitkách se docela šikne, když vám na pomoc přijde hned několik kámošů. Vedle příběhových misí a již zmiňovaných vlčích svatyní následníků Romula jsou ve hře i mraky dalších úkolů. Můžete plnit menší questy pro kurtizány a zloděje. Můžete ničit válečné stroje, které staví Borgiovi lidé podle návrhů da Vinciho. Můžete plnit mise související s templáři a taky různé zabijácké kontrakty.

Nejedná se při tom o žádné primitivní kraťasy, třeba mise okolo Leonardových válečných mašin jsou tak rozsáhlé, že by vydaly na samostatnou hru, délkou srovnatelnou s některými dnešními rychlokvaškami. Klidně se ale můžete na všechno zmiňované vykašlat a běhat si jen tak po městě, chytat zloděje, nakupovat nemovitosti, opravovat akvadukty či sbírat spousty všude možně poschovávaných pokladů, pírek, vlajek a předmětů, po jejichž odevzdání v obchodech se vám odemkne jinak nedostupné lepší zboží.
Interaktivní průvodce po Římě (zabíjení jako bonus zdarma)

Po vizuální stránce se toho od minula mnoho nezměnilo, ale ničemu to nevadí, protože oba předchozí díly vypadaly výborně a ani Brotherhood nepůsobí zastarale. Hra navíc opět funguje jako luxusní interaktivní průvodce po Římě, protože v ní naleznete všechny důležité památky, přičemž stejně jako dřív, i tady se pokaždé, když narazíte na nové místo, objeví nápověda s obrázkem a informacemi o daném objektu. Místa jako Koloseum, Andělský hrad nebo Pantheon vypadají opravdu fantasticky a můžete si je prolézt doslova od sklepa až na půdu.

S dobovou autenticitou zbytku Říma si ovšem autoři hlavu tolik nelámali. Nečekejte, že město je zpracované podle nějakých detailních map. Řím mám prochozený křížem krážem a kromě základního rozložení a památek je všechno ve hře poházené jak se to designérům a grafikům zrovna hodilo.

Jestli chcete vědět jak moc, najděte si schválně obrázek skutečného městečka Monteriggioni, kde hra začíná, a porovnejte to s tím, jak vypadá podle autorů v roce 2012, kdy se část hry odehrává. Poměrně překvapivě je skutečné Monteriggioni podstatně menší a dost jiné než to ve hře. I tak je ovšem míra autenticity obdivuhodná, protože historických objektů, ale třeba i postav, jsou ve hře opravdu desítky.
Kdo není online, jako by nebyl

Nemám pocit, že by hra typu Assassin's Creed potřebovala nutně online složku, ale v Ubisoftu měli zjevně zcela opačný názor, a tak v Brotherhoodu naleznete i poměrně propracovaný multiplayer (viz první dojmy z betatestu PS3 multiplayeru). Ten je postavený na jednoduchém principu: do menší mapy (zapomeňte na běhání po celém Římě, tady se naopak dočkáte řady lokací ze dvojky) je vypuštěno několik hráčů, z nichž každý dostane za úkol někoho zabít a někdo jiný naopak dostane za úkol zabít jeho.

Víte, jak vypadá váš cíl, ale na mapě se pohybuje i celá řada počítačem ovládaných NPC, které vypadají stejně. Na pomoc tak dostáváte i jakousi formu radaru, který vám ukazuje, kterým směrem jít a jak daleko jste od protihráče.

Pointou ovšem je, že podobně někdo hledá i vás, takže se musíte pokud možno chovat stejně jako ostatní kolemjdoucí. Jakmile se rozběhnete nebo začnete někde šplhat, okamžitě se odhalíte svému pronásledovateli. Je to docela napínavé a vznikají tak často i legrační situace, kdy najdete svůj cíl, vrhnete se na něj, v tom okamžiku se odhalíte a na vás se někdo vrhne a následně se někdo vrhne i na něj.
Slabinou tohoto systému je však právě ona nutnost maskovat se a chodit pomalu, společně s faktem, že se svému vrahovi nemůžete moc bránit. Šermířského souboje jako v singlu se opravdu nedočkáte, a když zjistíte, kdo přesně po vás jde, jedinou možností jak se vyhnout zapíchnutí je pokusit se zdrhnout. Většinu času tak chodíte pomaličku po ulici a hledáte svůj cíl.

Stejně jako ve většině dnešních onlinovek i tady funguje levlování, jehož prostřednictvím získáváte nové schopnosti a stejně jako u většiny jiných her se bohužel multiplayer ovládá trochu jinak než singl. Přiznám se, že mě to celé moc nenadchlo. Mnohem víc by mi sedlo, kdyby třeba asasíni soupeřili o to, kdo dřív zabije cíl řízený počítačem, honili se po střechách a mohli spolu plnohodnotně bojovat. To je ovšem v dnešní době zřejmě stále technická utopie.
Velkolepé veledílo velevážených velmistrů

Na Brotherhoodu je vidět, že na něm pracoval obrovský tým lidí (Ubisoft nemá problém nasadit na hru stovky vývojářů a hra má snad nejdelší titulky, co jsem kdy viděl) a bylo do něj vloženo neuvěřitelné množství úsilí a peněz. Má to své výhody: vypadá to nádherně a i sebemenší detail je zpracovaný naprosto precizně; ale i nevýhody: některé věci vůbec nedrží pohromadě se zbytkem hry a jsou dost nevyvážené.

Ukočírovat tolik lidí u tak velkého projektu je prostě těžké. Některé mise jsou kvůli tomu strašlivě frustrující a s ohledem na to, že se jedná o open world hru, jsou i zbytečně sešněrované. Někdy opravdu stačí udělat jeden krok špatným směrem a čeká vás „desynchronizace“ a opakování daného úseku.

Časem mě začaly otravovat i příliš dlouhé skákací sekvence, které jsou navíc mnohdy zcela absurdní. V jedné misi máte například vylézt na věž, na které konstruktér montuje Leonardovo letadlo. Lezete vnitřkem věže a samozřejmě tam nenajdete žádné schody, ale změť tyček a žbrdlení. Na vrcholu ovšem v klidu stojí několik vojáků v brnění. Jak se tam proboha vyšplhali a jak chodí do práce samotný konstruktér, to je opravdu záhada. Zdá se, že v Ubisoftu mají pocit, že v renesanční Itálii všichni dělali „le parkour“.

Podobných ptákovin ve hře najdete spoustu. Je třeba naprosto jasné, že kyrys prostě kudlou jen tak probodnout nejde, takže by Ezio měl mít s vojáky v brnění poněkud větší problém, než představují, ale nikoho to netrápí a přiznám se, že to většinu času netrápilo ani mě. Dohrát hru mi trvalo několik dní a i přesto, že jsem se snažil plnit všechno, nač sem narazil, a třeba Řím mám zrekonstruovaný z osmdesáti procent, tak mi po závěrečných titulcích na mapě města stále ještě zbylo opravdu hodně questů, úkolů a výzev.
Dobře to dopadlo

Brotherhood nemá moc dobrý příběh a některé mise jsou opravdu pitomé, celé to pískoviště je ovšem naprosto bravurně vymyšlené a dává každému tolik možností, že si nedostatků ani nemusí všimnout. Jedinou obdobnou hrou je asi Red Dead Redemption, která má rozhodně lepší story a mnohem realističtější mise, po designové stránce a využití herních mechanismů až na dřeň ovšem vede zase Brotherhood. Hra roku to pro mě osobně nebude, ale určitě patří k nejlepším titulům letoška.